O škole

Milí přátelé, 

letošní školní rok pomalu končí. Nevím jak Vy, ale já tomu skoro odmítám uvěřit. Stejně tak se radši nedívám do občanky... Co tedy červen ještě  přinese?

Určitě výlety, zájezd do Itálie k moři, sportovní soutěže a všechno, co ke školnímu roku patří.

V pondělí 24. 6. se rozloučíme s deváťáky. Je pozván pan starosta a další hosté, bude to komorní loučení s první devítkou v historii nehvizdského školství. Bohužel beze mě, však víte proč, ale snad se stihnu do vysvědčení vrátit.

V pátek 28. 6.  paní učitelky a páni učitelé třídní rozdají svým malým i velkým žákům vysvědčení, k prvňáčkům do tříd mohou přijít rodiče a podívat se na tu slávu. Pak už se rozejdeme na prázdniny, abychom nový školní rok zahájili v pondělí 2. září  v 8.00 hodin prvním zvoněním. O prázdninách však škola zahálet nebude – budou probíhat příměstské tábory a sportovní soustředění, takže se budeme určitě okolo školy a ve škole potkávat i v létě. Pokud budete potřebovat školu navštívit, zavolejte řediteli či zástupkyním ředitele nebo pošlete mail, domluvíme se.

Milí přátelé, od pondělí 17. června tu nebudu. Prý je ve mně potřeba cosi opravit.  Nevím, jak dlouho má nepřítomnost potrvá, prosím Vás, abyste se v případě potřeby  obraceli primárně na kolegy třídní, případně  na mé zástupkyně - 1. stupeň Mgr. Alena Danielová, 2. stupeň Ing. Kateřina Nedvědová. Budu na Vás myslet, aby bylo všechno v pořádku a v pohodě. Mám Vás rád, lidi.

A teď slíbenou  historku.

Kdysi jsme na dvoře staré školy hrávali s dětmi každou přestávku basket. Sice na jeden koš, sice bez rozdílu pohlaví a věku, ale basket to byl. Dvakrát mi udělali výron, jednou zlomili kotník, ale bylo to fajn. Nastoupil k nám tehdy nový klouček, rozkoukával se, občas hrál, občas se vrtal klacíkem v zemi a lovil živočichy, celkem v pohodě. Bylo vidět, že se o něj doma bojí, nakonec proč ne, pustit ho mezi naše rafany...

Tak si tak jednou hrajeme basket a já najednou koukám, že v těch vysokých tújích co rostly a snad ještě rostou u plotu je zalezlá nějaká postava. Dlouhý kabát, čepice, bylo to v květnu, my všichni v trenýrkách a postava v hubertusu...divná věc, říkám si, že bychom měli v revíru škodnou? Koukejte se zvláště, co mi leze z pláště? I oběhl jsem prudce školu, přeskočil jsem druhou zídku - tenkrát to tam vypadalo úplně jinak a mně bylo o dvacet míň -  a s pocitem strážce zákona jsem se zezadu, jak jinak, na postavu vrhl. Měl jsem k tomu nějakou průpovídku, ale tu už si nepamatuju. Postava hekla, podklesla v kolenou, povídám mám Tě, teď Tě odvleču na úřad a tam už tě naučí lézt u školy v hubertusu do roští...Nojo, uhodli jste. Složil jsem babičku toho nového kloučka. Šla se chudák podívat, jestli ho ostatní nešidí. Ještěže jsem jí nezlomil nohu v krčku. Takže se sláva zase nekonala, no.

Jo - a kamkoli jsme jeli, tak tenhle klouček našel peníze. Po hlavě vypadl z autobusu a jak se tak hrabal ze závěje, držel v ruce hrst bankovek... Kolikrát přemýšlím, jestli v těch historkách není kus nadpřirozena :-))

A poučení?

Kdykoli na tuhle historku vzpomínám, říkám si, že jen předznamenala příchod nové doby, kdy je třeba dítko chránit před vším, co by mu mohlo třeba udělat nedobře. Já myslím, že je někdy lepší nechat některé věci plavat.

Tak krásné letní dny, milí přátelé!

Váš

Luboš Rýdlo