O škole

Milí přátelé, 

jsem toho názoru - a možná špatného, ale podržím si jej - že žák školy je žákem školy, dokud ji navštěvuje a po celou dobu, tedy i když zrovna nesedí v lavici. Však naším dítětem, dcerou či synem je taky pořád - v rodině, mimo ni, doma, ve škole, kdekoli. Je to naše dítě a bude jím, dokud my budeme jeho rodiči. Jednoduchá rovnice.

Proto myslím, že bychom měli umět korigovat chování našich ratolestí i mimo instituce - venku, na ulici, na autobusové zastávce...a už asi víte, kam mířím.

Doba je zvláštní. Okřiknete dítě na ulici, protože se chová řekněme nedobře - a místo poděkování můžete čekat nepříjemnosti. Tak jsme si to nastavili a tak to je. Rád vzpomínám, jak jsem byl coby dítko školou povinné  drzý na paní kuchařku, dostal po právu pár facek a měl jedinou starost - aby se to nedozvěděli doma. A že to byly facky!  Dostal bych doma znovu a mé vysvětlování by nikoho nezajímalo. Tak jsme vyrůstali a když mluvím se svými vrstevníky, nikdo nevzpomíná nerad.

Tak pojďme něco podobného říci našim neviňátkům doma...Chovej se tak, aby Tě nikdo nemusel napomínat a abychom se za Tebe nemuseli stydět. Všude jsi naším synem , dcerou, všude jsi žákem své školy a máš odpovědnost za sebe a za nás. 

Takže prosím - slušnost, i když nás nikdo nevidí. O to prosím.

Luboš Rýdlo

PS: No vidíte -. a historka přišla sama. Chodil jsem do osmičky, to se psal rok 1978, puberta se mnou cloumala ode zdi ke zdi, a tak si tak stojím ve frontě na oběd a vedu siláckou řeč. Doma bych si to nedovolil, to dá rozum. Však to znáte, slovník, který jsem už radši zapomněl, v...e sem, v...e tam... Vyšla paní kuchařka, maličká, buclatá, mokré dlaně, však to znáte. Ale sílu měla od tahání hrnců  a náš respekt taky. A povídá mi Dokud se nebudeš chovat slušně, nevydávám obědy- Žádný v....e tady poslouchat nebudu. Všechno ztichlo a čekalo se, co bude. Neztratil jsem glanc a povídám Když ne v...e, tak kr...o!

Pak přišly ty dvě facky mokrou dlaní. Spadl jsem někam pod várnice s čajem a pochopil, že by bylo dobré zůstat radši ležet. Pak jsem se zvedl, vymotal se z jídelny a šel domů a tuze přemýšlel. Jen aby se to nedozvěděl táta, jen to ne. Tak jsem se vrátil do školy a paní kuchařku šel odprosit. Omluvu přijala, neb jsem usedavě brečel a prosil, ať to neříká.

Spravila to kytka a pomoc ve škrabárně brambor. Pusa splaskla za tři dny, doma jsem řekl, že jsem se popral.

No, neubylo mě. A to je myslím to, co dneska čas od času chybí. Tak děkuju, paní kuchařko. Už vaříte tam nahoře, tak ať Vás tam nezlobí jako já tenkrát.